Aalborg, část 2. - o bytě, strachu a kávě

• 
  

Minule jsem skončila ještě někde v Dan hostelu myslím. Těch prvních deset dní tam docela ušlo.

Jednou jsme musely dojet do agentury, která nám pomáhala s hledáním ubytování. Už jsme měly kola, počasí bylo dobrý a mapa ukazovala kolem 10 km. Prostě nic, co bych neměla zvládnout nebo by mi mělo dělat nějaký obtíže. Když nepočítám práci s mapou (ve které jsem se mimochodem zlepšila asi tak o 100 % a většinou se už neztrácím :D).

Tak jsme vyrazily. V kratasích a bundě, sluneční brýle, mapa zapnutá. Klasická cesta do centra a pak se to začalo trochu klikatit za centrem, až jsme se dostaly na rušný cesty vedoucí kolem lesů. Najednou se objevily kopečky, začal foukat vítr a samozřejmě že začalo chcát. Mám pocit, že to byl první větší deštíček na kole v Dánsku a s tím větrem nic moc. Samozřejmě, že jsme se ztratily a mně už tekly nervy :D No prostě hrozná katastrofa, když na mě prši když jednu do kopce a nevím vlastně kam. Pak jsme dojely na nějaký sídliště, kde se mi ztratil signál GPS a vůbec jsme netušily kterou z těch cestiček vybrat. Nakonec nám někdo poradil a my dorazily do AKU - to je ta agentura. To ubytování jsme hledaly už od března/dubna myslím a podle informací, které jsme měly, jsme zažádaly o byt včas, tak akorát abychom ho v záři měly. Teď zpětně se na to dívám tak, že jsem byla až nezvykle najivní. Jsem zvyklá si informace ověřovat a nevěřit všemu co uslyším (kromě drbů samozřejmě) a v tomhle případě jsem za informace dokonce zaplatila Scandinavian Study, a tak jsem myslela, že bude všechno v pohodě.
koho nezajímá jak se shání byt v Aalborgu, přeskočte...
Ubytování přes AKU funguje tak, že se prostě naklikáte na byty, co se vám líbí a co si můžete dovolit. Nejdřív jsme si s holkama vybíraly 2 pokojové byty tak, aby kuchyň byla oddělená od obou z pokojů a samozřejmě ty s nejnižsíma cenama a nejblíž škole. Všechny nabízený byty byly podle fotek velmi pěkný, určitě hezčí než můj bývalej na Žižkově (a jak mi chybí!), takže cena a dispozice byly jasný kritéria. VŽDYŤ HO PŘECE NA ZAČÁTKU ZÁŘÍ DOSTANEME! AŤ SI VYBEREM JAKÝKOLIV. No a pak se čeká, byly jsme v pořadníku u každýho bytu na jiným místě. Měly jsme jich naklikaných celkem asi kolem 10 a nejlepší umístění až do srpna bylo nejaký 8. místo tuším. Nepochopily jsme uplne, jak ten systém funguje a nechápeme ho do teď, i potom, co v bytě bydlíme.
Katka někdy koncem srpna dostala nabídku na jeden z bytů (o který ale požádala až někdy v průběhu srpna, nebyl to jeden z těch, o který jsme žádaly v tom dubnu) prý jsme 1. na řadě. Z ničeho nic. Trochu jsme slevily z našich požadavků, už nám nevadily ani vyšší ceny, ani to, že někdo hold bude bydlet v kuchyni. Chtěly jsme co nejdřív vypadnout z Dan hostelu, nejezdit do školy 10 km v dešti a vybalit ty kufry!!! Takže jsme jeden takový byt 5 minut od školy přijaly. Super že? Jenže byl až od 1. října. Do AKU jsme jely se zeptat, jestli jsme to vše pochopily správně, ne všechny informace byly v angličtině a google translator není uplne nejlepsí pomocník.
....sem
Bylo nám oznámeno, že máme obrovské štěstí, že jsme dostaly byt, že je situace letos horší než loni a že od dřívějšího termínu než 1. 10. se byty už rozdávat nebudou. Tak jsme to přijaly.
Samozřejme, že jsme hledaly byty na facebooku i na ulici ale nedalo se. Na fb jsme reagovaly tolikrát na 1 sekundu starý příspěvek a byt už byl fuč.
Když to píšu teď, z vlastního bytu, příjde mi jako, že z toho dělám docela vědu. Že to nebylo tak hrozný přece. Ale ten pocit co jsme měly v tu chvíli se už dá jen těžko popsat.Jely jsme s úplně jiným očekáváním a moje představy o dojíždění do školy byly daleko horší než byla potom skutečnost. Já se totiž ráda bojím dopředu :D Nakonec je tohle asi největší lekce, co jsem se tu dosud naučila. Nebát se dopředu - taky se k tomu ještě vrátím. Vsadím se, že na tohle téma je tak 100 chytrých citátů, já si je odpustím, ale jestli se taky rádi bojíte v předstihu, tak to nedělejte. Je to zbytečný. Skutečnost sice často bývá horší/otravnější/nepříjemnější než jsou očekávání, ale proč se stresovat v době, kdy to ještě není potřeba? Proč si kazit ty "posledni dny v pohode"?
Koncem srpna jsme měli nějaký srazy ve škole. Semestr začínal az 2. září ale pár dní před tím už jsme tam měli dojet na nějaký uvítání a podobný věci. Takže jsme si vyzkoušely tu cestu. Tu cestu, kterou budeme jezdit každý ráno. TU HODINOVOU CESTU V DEŠTI A VĚTRU V 7 HODIN RÁNO!! :D :D A bylo to dobrý. Jestli vám ještě někdo řekne, že v Dánsku nejsou kopce a že tu jen prší a fouká vítr, tak kecá. Google nás nasměroval přesně na ten největší kopec (dosud objevený) v Aalborgu, tak jsme ho vyjely na těch našich 3 gears used bicycles, pak ještě jeden mírnější ale o to delší. Pamatuju si, že ty první dny vůbec nepršelo a že jsem měla strašnej hlad, pokaždé když jsme přijely. Taky jsme byly zpocený a měly hnusný vlasy. A byly jsme pyšný, že jsme to zvládly (protože jsme předtím měly ten zbytečně velkej strach). O škole budu psát extra.

V minulým článku jsem zapomněla zmínit jeden opravdovej problém. Ani teď s odstupem času ho nemůžu vůbec podceňovat. A to byl nedostatek kávy.
Kafe piju 2x denně, jedno k snídani a druhý po obědě. Když je potřeba dám si jedno večer a to je jediný kafe, u kterýho poznám, že funguje. Ráno a odpoledne je to jen zvyk/chuť. No, jenže jen do tý doby, co si ho můžu dát kdykoliv chci. Nepiju rozpustný. NIKDY! Ani v době kávového deficitu a nepila bych ho ani v případě, že by to byla poslední káva na planetě. A tím, že jsme neměly v kuchyni ani kávovar, ani french press, nemohly jsme si ho uvařit kdykoliv jsme chtěly. Byly jsme odkázané na kávu v subwayi :D Jenže to jsme většinou zvládly buď dopoledne a nebo odpoledne, takže ta jedna káva stále chyběla každý den. A když pršelo, nevyjely jsme do centra za cely den vůbec, takže byly i dny bez kávy (PANEBOŽE!!!!!!!!!!!!).
Najednou jsem začala pociťovat, že káva má opravdu účinky, ale až po tom, co jsem jí měla nedostatek. Když k tomu připočtu 20 km denně na kole, který nejede tak smoothly jako moje Merida, ale opravdu musíte šlapat a do kopce jsou mi 3 převody málo (primabalerína), a taky každý den ty obavy ze dne dalšího, byla jsem unavená. Někdy jsem nebyla ani schopná normálně složit větu. Zvláštní věci se děly a za všechno samozřejmě mohl nedostatek kávy :D... Potom jsem si v tigeru všimla frenchpressu a byl klid. Kafe k snídani a odpoledne. Ale to bylo až nekdy kolem 10. září.

fotíme si french press - pure happiness

Ještě tu vměstnám jednu informaci. Katka sehnala dočasné ubytování od poloviny září do 1. října. Jenže my jsme počítaly. A jeden den jsme spočítaly, že jsme v Dan hostelu nestrávily ještě ani tolik dnů, kolik bylo před námi do 16. září. Tady ten okamžik nezapomenu, to bylo čisté zoufalství. Pak jsme si spočítaly kolik to bude stát peněz a to byl druhý okamžik k nezplacení (skoro do slova:D).
Dneska končím. Nevím jak to působí na čtenáře, ale mám pocit, že kdybych to četla, budu si říkat, že ta spisovatelka je nějak moc náročná a dělá z komára velblouda. Kafe má a od půlky září se stěhuje.