18.7. Vídeň III.

• 
  

Sobota ráno = blešák. Jediný jasný a pevný plán, který jsme měly ještě před příjezdem do Vídně. Očekávaly jsme spoustu lidí a spoustu věcí, spoustu jídla - tedy místo, kde se budeme moci i nasnídat. Takže jsem vstala, snědla banán a byla připravena na cestu a nějaký mňamky co nakoupíme tam.

Po snídani jsme se přesunuly na kolech k Hudertwasserhaus, kde už jsem byla před několika lety (fotky jsou z té doby), ale opět byl úžasný. Dále jsme pokračovaly, stále na kolech, k Belvederu.

Sobotní ráno bylo fajn počasí, zataženo a docela příjemný vzduch, ale jakmile jsme dojely k Belvederu, opět začalo opíkat. Areál celého Belvederu byl ohromný, před budovou u vstupu byla nějaká instalace současného umění, která se k tomu tam ale vůbec nehodila, jak říkala mamka, a taky fronta lidí nakupující vstupenky na jednu z výstav uvnitř. Při plánování výletu jsem si taky říkala, že bych šla na výstavu, nakonec jsem na to ale neměla náladu, takže třeba někdy jindy. Obešly jsme tedy celý areál, obě budovy, park, fontány, sochy, bla bla. Po opuštění areálu jsme se rozdělily, mamka jela na hotel pro zapomenuté věci a já se jela flákat do muzejní čtvrti. Sraz byl domluvený na Stephansplatz, až mamka prozvoní.

Nejdřív jsem se chvilku zase válela před Mumok na těch super lehátcích, pak jsem si půjčila kolo a pomalu to směřovala na Stephansplatz. Jela jsem kolem Státní Opery, kterou jsem si chtěla vyfotit, ale nějak jsem nemohla najít telefon. Zastavila jsem u kraje a začala prohledávat věci. Nenašla jsem ho. Jo jsem debil. Tak jsem se vracela po stejné cestě zpět a hledala. Našla jsem mapu. Cizí. :D Mobil ale ne. Nejhorší na tom bylo, že jsme si domluvily místo na jednom z nejfrekventovanějších míst ve Vídni a já neměla mobil. Nevěděla jsem kdy tam mamka bude a ani jak ji tam jako najdu. Taky jsem si říkala, že výdaje za nový telefon se mi v současnosti zrovna moc nehodí a doufala, že ho našel nějaký rakušan s iPhonem 6+ nebo podobně super strojem, kterýmu bude můj samsung uplně jedno a ozve se. Dojela jsem na Stephansplatz a chtěla nejdříve vrátit kolo, protože tam spíš akorát překáží (omlouvám se všem kolům). Stojan byl ale zrovna plný (jojo... :D) a tak jsem musela najít jiný a tak kolo vratila. Pak rychle zpět a hledat mamku. Prozíravě si oblíkla červený tričko, takže najít ji nebyl zrovna oříšek, zvlášť, když jediný místa kde hledat byl stín - jinde se mamka nevyskytovala, pouze při přecházení ulice do stínu :D.

Samozřejmě moje první věta byla "Nemám mobil!" :D Pravděpodobně ho vážně našel nějaký rakušan s iPhonem 6+, protože zrovna teď leží na mým stole. Zavolal prvnímu v seznamu oblíbených - tedy Davidovi, který pak psal mojí sestře a Marťa potom volala mamce a vše vyřídila. Jely jsme pro něho do Intersparu na Karlsplatz, kde mi tedy pravděpodobně vyletěl z košíku. Jediná oděrka na ochranné folii, jinak mobil jako nový. Nechápu své štěstí do dnes. Kdyby rakušan s iPhonem 6+ volal někomu jinému ze seznamu oblíbených, kromě Peti by se pravděpodobně s nikým jiným nedomluvil. :D Ani rakousky, ani anglicky.

Po šťastném shledání jsme se vydaly teda konečně do pákistánské restaurace. Možná je to spíš bufet. Funguje to naprosto skvěle. Vyberete si sami co chcete, kolik toho chcete a pak zaplatíte kolik chcete. Bufet se nachází na ulici Lichtenstein. Jídlo bylo dobré - pokud máte rádi indickou/pákistánskou kuchyni.

Po obědě jsme jely na dunajský ostrov. Ještě na pevnině :D jsme si půjčily zase kola a vyrazily jsme. Břehy byly obleženy lidmi, kteří se tam chodí koupat. My si nevzaly plavky, takže jsme umyly nohy a seděly ve stínu pod mostem spolu s bezdomovci, lidmi co vypadali ze do rána pili a taky tam byl jeden pár - zo Slovenska. No.. co na to říct :D Bylo to fajn.

Ještě byla spousta času do večera, takže jsme vrátily kola u Pratersternu a vyrazily na kopec. Ještě předtím proběhla káva v Tchibu a mangová zmrzka v Julius Meinl !!!!!!!!!!!!!!!!!!!! VYNIKAJÍCÍ!!!!!!!!!!!!!!!! :D

Z Heiligenstadt jede autobus číslo 38A do Kahlenberg, kde si vystoupíte na poslední zastávce, dojdete k vyhlídce, uděláte aaaaaaaaaaaaaaaaaaaach, pokud je jasno (prý jde vidět až k českým hranicím, ale takhle z vrchu jsme je nepoznaly) a můžete tam zajít na zmrzku nebo večeři. Nic moc jiného krom celé Vídně tam k vidění není, takže tam pravděpodobně strávíte 2 - 3x méně času než trvá cesta tam i zpět, ale 3/4 hodiny sezení v autobuse nám teda vůbec nevadilo, zvlášť když ten výhled byl opravdu skvělý.

Na večeři jsme skočily zase do pákistánské a pak jsme šly zkontrolovat jak pokročila malba na Votivkirche - pravděpodobně už byla hotová. Na červených lehátcích jsme se chvíli válely a pak pozorovaly české cigány, kteří si z toho udělali kemp a prohrabovali se hromadami oblečení, které pravděpodobně dostali v nějaké charitě. Když na nás padal spánek, odjely jsme na hotel.